Povídka zatím bez názvu ;~~~;

25. září 2014 v 19:51 | YuiiRivaille
Takže milí čtenáři >:))
Přináším dlouho slíbenou povídku (no né tak dlouho slibovanou jako ostatní věci, ale i přes to delší dobu očekávanou xD)
Zatím nemůžu přijít na název...
Hlavně nevím jestli ji dokončím, protože přece jenom píšu něco takového poprvé a když to čtu, tak se mi to zdá poměrně fajn, ale opak může být pravdou DDD': A nechci sepisovat sračky u kterých budu za pár měsíců brečet že WAT TO JSEM PSALA JÁ?! DDDDDDD: HOLY SHIT
No ok xD Hlavně chci aby to bavilo vás >:33
Takže hlasujtě v anketě prosím~
Mám lehce vymyšlené pokračování kdyby se to ujalo a chtěla bych to pojmout ve větším stylu >:DD
A do komentářů mi prosím napište návrhy na název, protože jsem totálně vypatlaná c:


A protože nevím co sem dát za obrázek, dám sem Kichina c:
Protože je cute
A roztomilost vládne světu




Už jsem přestala počítat za kolik rohů jsem zatočila, kolika spletěmi chodeb prošla, či před kolika vojáky jen tak tak vyvázla živá. Utíkala jsem potemnělými chodbami, sem tam osvětlené měsíčním svitem, který pronikal skrze velká okna gotického stylu. Zatuchlý vzduch mi vázl v plicích, mé odřené nohy mě bolely, rána v levém stehni nepřestávala krvácet, ale musela jsem pokračovat. Jediné co mi zbývalo bylo běžet a snažit se přežít. Zahnula jsem za další roh, ale v tu chvili jsem prudce zastavila a pomalu couvala zpátky do stínu jedné ze soch, které tady tvořily početnou výzdobu chodeb, což naštěstí hrálo v můj prospěch. Hleděla jsem na otevřené prostranství. Velkou prohlubeň uprostřed místnosti, hlubokou tipuji tak 16 pater, obklopovalo kamemenné zábradlí. Ani jsem si v tom spěchu neuvědomila, že jsem tak vysoko. Tohle muselo byt poslední podlaží. Strop tady byl vypoulený a celý skleněný. Zatajila jsem dech jak nádherně v měsíčním světle vypadala tahle místnost, tak nějak... dokonale. Odtrhla jsem se pohledem od noční oblohy a zkoumala prostor detailněji. Místo dalších soch chrličů, sukub, malých démonů i dalších pro mě neznámých kamenných bytostí, tady viselo i pár obrazů, ale byla jsem moc daleko na to, abych rozpoznala co přesně je na nich namalováno. Dál jsem klouzala očima po stěnách až moji poroznost upoutalo schodiště. Vyzařovalo nějak zvláštní auru. Napadalo mě, jak velká tahle velkolepá pevnost může být. V tom jsem za sebou uslyšela dusot několika párů nohou a řinčení mečů.
,,Ať živou, či mrtvou, chyťte ji! Má to vejce!" slyšela jsem za s sebou volat nejspíše velitele oddílu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se mluví o mně a trochu jsem s sebou cukla. Jen tady ztrácím čas. Ještě jednou jsem se rozhlédla po rozsáhlém prostoru, tentokrát abych se ujistila, že jsem tu sama. Hluk za mnou sílil a já zpanikařila. Odlepila jsem se od sochy, jejíž temný stín mi posloužil jako úkryt, sevřela vejce trochu těsněji, ale tak, aby se mu nic nestalo, a vystartovara k záhadnému schodišti. Přála jsem si už být na bezpečném místě. Ošetřená, čistá, odpočinutá, nepronásledovaná několika set vojáky. Ztracená v myšlenkách jsem v zápětí stála na prvním kamenném schodu mého cíle a stoupala vzhůru. Postupovala jsem dál po točitém schodišti, kreré lemovaly malé výklenky ve zdi. Utíkala jsem výš a výš, ale najednou... kroky. Někdo se ke mě blížil z druhé strany. Pomalu a skoro neslyšitelně jsem začala couvat níž. Přitiskla jsem se zády do nejbližšího ukrytu ve zdi a rukou jsem šátrala po kuši na mých zádech, abych se ujistila, že tam ještě pořád je a poslušně čeká na využití. Volnou rukou jsem chňapla po, už trochu starším, dřevěno-kovovém objektu a připravila se na výstřel.
Klap, klap, klap...
Zvuk bot klepajícich o kamenné schodiště se rozlénal po celé věži. A v tom se do mého zorného pole zjevila postava ve tmavém hábitu s kapucí přehozenou do obličeje, což dotyčnému dodávalo záhadný vzhled. Přestala jsem ho studovat a zmáčkla spoušť. Znovu. Znovu. A ještě jednou. Bezradné cvakání zaseknuté smrtící zbraně upoutalo mužovu pozornost. S marnými pokusy o výstřel jsem to vzdala a kuši odhodila stranou. Dřív než stačil jakkoliv zareagovat jsem k němu přiskočila a volnou rukou vytáhla zpoza opasku malou zdobenou dýku a rychlým pohybem jsem mu ostřím přeťala hrdlo. Ostříkl mě proud jeho tmavě rudé krve. Oběma rukama mě chytil za předloktí a snažil se vyprostit si dýku z krku, ale už bylo pozdě. Snažil se vykřiknout bolestí, ale místo zmučeného výkřiku se mu z hrdla ozvalo jen chroptění, jak mu jeho horká krev začala vyplňovat díru kterou tam zanechala má dýka. Jeho stisk povolil a jeho bezvládné tělo se zhroutilo na chladné schody věže. Otřela jsem dýku o jeho hábit a pohled mi vyjel o kousek výš do teď už odhaleného obličeje. Byl to pohledný mladík asi o trochu starší než já. Zahleděla jsem se do jeho mrtvých modrých očí. Připadal mi povědomý. Zastrčila jsem dýku zpátky do její pochvy za opaskem a zavřela tomu chudákovi předemnou jeho vykulené sytě modré oči. V duchu jsem pronesla rychlou modlitbu za jeho mrtvou duši a překročila jeho mrtvé tělo. Neměla jsem času na zbyt. Už jsem měla dost všech těch bojů. Krve, bolesti, smutku, bezhybných chladných těl... války.
Dorazila jsem do ne příliš velké komnaty. Tvořily ji 3 větší okna, takže místnost byla krásně osvícená. Přímo zářila. Měsíční paprsky dopadaly na naleštěnou dlažděnou podlahu a odražely se na vysoký strop do stvaru kuželu. Po bližším prozkoumání půsopila místnost opuštěně. Prostor v pokoji zabírala obyčejná postel na vyvýšeném schůdku a psací stůl s obyčejnou dřevěnou židlí. Na zdi se táhly praskliny ve zdivu jako miliony malých pavučin.
Ze zkoumání okolí mě vytrhl dusot minimálně dvou párů nohou. A následný výkřik.
,,J-jamesi..-'' potlačoval vzlyky ženský hlas.
V zápětí už se hnal mým směrem další pár bot ťukající o kamenný povrch. Pochopila jsem, že za pár vteřin budu ležet shroucená na zemi s šípem, nožem, mečem, sekerou, či jiným předmětem v hlavě pokud něco neudělám. Možností bylo mnoho, ale jedno bylo jisté. Budu mrtvá a má naděje se mnou. Snažila jsem se zareagovat co nejrychleji a přiskočila k oknu a koutkem oka jsem viděla, že se klika dala do pohybu. Přenesla jsem celou váhu dozadu a zádama vybila skleněnou tabuli okna. V tom jistém okamžiku už byly dveře dokořán a v nich stal starší muž v oblečení přispůsobeným k boji, s kuší namířenou mým směrem. Vypadal, že už má se strílením nějaké zkušenosti. Než jsem z okna vypadla úplně, stačil zamířit a vystřelit.


Doufám, že jste to dočetli až sem a teď mi prosím sdělte váš názor ;w;
DĚKUJI~
+Ještě děkuji mojí spolužačce a kamarádce Kačce že mi pomáhá když nevím jak dál ;w; xD:3
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kčenka :D ^_^ Kčenka :D ^_^ | 25. září 2014 v 20:02 | Reagovat

Yuii ta povídka je boží!!! Konečně jsi ji sem dala ^_^  rozhodně pokračuj a až ti dojdou nápady tak se stav ;) :3 jinak název ti navrhni až budu vědět tvé předběžné pokračování příběhu :3 tak zítra :) :P

2 Yami Yami | Web | 27. září 2014 v 14:29 | Reagovat

OwO omega, vyzera to sugoi OwO tesim na sa na dalsie! OwO som strasne teraz zvedava na dej *Q* ... preco tak rada citam poviedky?! QwQ zase si mozem kusat nechty kym nepride dalsie cast ;w;

3 Kira Yume Kira Yume | E-mail | Web | 11. října 2014 v 15:22 | Reagovat

Uhu... dost by mě už zajímalo, co se stane dál! Nemůžu čekat!! :-D A jako název mě napadl 'Zlodějka vajec', i když pochybuji, že to bude jen o krádeži vejce, tak jen 'Zlodějka' nebo... 'Kriminálník/nice'? :-D Fakt nevím. 'Zlodějka vajec' mi přišlo dokonalý, teď když na to koukám, tak to už moc dokonale nezní. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama